A ted neco k sobe.

Jedno z prvnich vzpominek na meho otce je ta, kdy behame kousek od panelaku kde jsme bydleli po trave a hrajeme spolu fotbal. Tezko rict, kolik mi bylo. Tri nebo pet, kdo vi. Bylo celkem hezky, pamatuju si oblohu. Bila s kouskama modre. Bez sede a cerne. Vsechno bylo tak nejak opravdovejsi.

Pak si pamatuju opileho otce. Prisel domu ze sachty a mati se s nim hadala. Nebo jenom brecela, to uz si nepamatuju. Bylo to..divny. Stal jsem tam a pak prijeli mamini rodice. Bylo to..rozbijeni krasne budovaneho detskeho kristaloveho sveta. S krasnymi idealy. Slo to samo. A skladani jde taky. Tam a zpatky. Puzzle rozbiteho narozeninoveho dortu. Trochu se zaseres a nestihnes se umyt. Tak smrdis. Vonis. Mas za uchem tresen. Trochu slehacky v ocich. Starnes.

Dalsi vzpominka. Hrabu hloubeji. Prvni dve vyplavaly samy. Treti. Davam otci ranu boxerkama, co jsem dostal na vanoce nebo na narozeniny. Otec me honi okolo postele kde spal s mamou a nadava mi. Smeju se a zaroven se ho trochu bojim. Mama se taky smeje.

Pak je otec doma v predsini a strasne opily place. Predtim jsme ho s mamou nasli na sracky opileho vzadu ve sklepe. Spal tam na bramborach. Myslim. Breci a mama ho drzi. Divam se na nej a mam ho rad. Mam dojem, ze jsem ho pohladil a rekl mu, ze bude dobre.

Dalsi. Jsme v Egypte s mamou. Mama je vazne nemocna, chodim ji pro leky. Otec prileti az za tyden, musel pry zustat kvuli praci doma. Ma milenku. Pro leky chodim mame ja. Poznavam Egypt. Libi se mi. Je tu prach a voda se pije jen koupena z obchodu. Za posteli v nasem pokoji je plisen. Otec prileta a pri potapeni si zapichne jezka do nohy.

Rok dva zpatky. Po mamine sebevrazednem pokusu mam chut otce uderit. Zachoval se zbabele. Zmrd. Odjel rano pryc a nechal ji doma. Mozna byl v soku, mozna proste chladne kalkuloval. Strasne si preju, abych ho tehdy uderil. Nedelam to. Jsem u babicky.

Otec tam moc nejezdi. Nebavi se se mnou o tom.

Rok zpatky. Otec resi telefony v aute. Nekdo vola. Zastavuje na silnici a vystupuje. Prvni moment, kdy mi dochazi, ze ma milenku. Je mi asi deset.

Terapie pokracuje. Opiram se a nejdu si pro vodu. Skrabe me v krku.

Mama ceka na vyzvednuti z nemocnice po havarce. Otec ji nevyzvedava. Vola ze nemuze, ze ma praci. Je se svoji milenkou.

Cca trinact let. Sedime u nej v byte. Milenka tam o vikendu nesmi. Rekl jsem, ze kdyz tam bude, neprijdu. Po roce nebo dvou ji zacinam tolerovat. Uz kurva nevim proc. Nastesti je nahrazena. Zpatky. Cca trinact let. Sedime u nej v byte. Nakoupili jsme si chipsy a jidlo. Haribo. A tak. Divame se na South Park. Je mi dobre.

Je mi asi patnact. Otec projizdi autem nahodne okolo po ulici a rika mi, ze chodim jak buzna. Pak jede dal.

Je mi dvacet let. Odpoustim otci. Ma druhe dite. Pojmenovali ji Charlotte. Vtipne. Moje mama se jmenuje Karla. Rika, ze se otci vraci v male Charlotte a da mu to pekne sezrat. Ale spravedlive. Bavim se.

Je mi X. Otec lze. X nahradte libovolnym cislem od 10 do 20. Opakovane se ucim odpoustet. Dokazu to a prichazi dalsi lez. Usmev. Dej mi odpusteni. Usmev. Dej mi lasku. Usmev. Shnile zuby.

Je mi dvacet. Predstavuju otci pritelkyni. Jsme v aute, ani se neotaci, resi nejaky rozhovor. Ignoruje vsechno a vsechny. Jeho posledni pritelkyne je mila. On ne. Ale zajistil ji, takze s nim je.

Coz me privadi k ..

11. cca. co je pro tebe dulezitejsi, tati? ja, nebo tvoje firma?

moje firma.

20. uz se sem nemusis vracet.

taky ze ne, tati.


==========


Venku zase začlo sněžit
uvnitř honěj se čerti
o pět dnů dřív než před dvěma lety
šukal sem tě u svý tety
na matraci ze zmrzlý ocele

jak si kdo lehne tak si i ustele


--------------


Venku zase začlo sněžit
uvnitř honěj se čerti
a malý děti

Řekni bože kdo má to přežít
když stýská se mi napíše ti
ladně

Stejně neuvěřím
že nepsalo to ego
chladně

Pravdepodobně, v této době
v bratislavském bílém hrobě
nejvíc chybíš sobě sama

zastřená seš za oknama


-------------


Vždycky jsem měl rád filmy od Kieslowszkého
pro jejich láskyplný realismus
a barvy jak z tvý sítnice

Vždycky jsem s tebou rád trávil čas
roztahuješ mi totiž snadno
zornice


=======

Miluju tě.

Kterou?

Kterou tebe miluju? Všechny.

Proč to říkáš? Kdyby sis tím byl jistý, neměl bys potřebu to troubit do světa.

Nejsem si jistý.

Tak proč to říkáš?

To je ten pudový já.

Ten horší já. Miluju tě.

Chceš mě?

Ano.

To je chyba. Nechtěj mě. Nechtěj nic. Nebo chtěj všechno. Ale nechtěj něco. Neupínej se na mě. Ublížíš si. A mně.

Nechci ti ublížit.

Ale ublížíš. Víš?

Vím.

Tak proč to děláš?

Protože takový jsem.

Jsi se sebou spokojený?

Ne.

Proč ne?

Chci být lepší.

Nechtěj. Nebudeš.

Proč?

Protože to budeš chtít.

Vždycky, když jsem něco chtěl, ztratilo se to.

V dětství jsem měl psa. Dva týdny. Pak jsem se vrátil domů a pes nebyl. Štěně se prodalo.
Neuměl bych se o něj postarat. Tak moc jsem ho chtěl. Teď o něm píšu a brečím. Málem.
Předtím jsem měl žábu. Skokana. Hnědého. Skákal za mnou a pak ho sežrala kočka. Skákal za mnou dva dny. Pak ho sežrala a já dal kostřičku mravencům. A fascinovaně na ni koukal.
Vybělené chtění. Chtěl jsem mít kamaráda. V dětství jsem kamarády neměl. Nikdy.

I tu žábu kočka zabila.

A co? Možná mě to posílilo. A nebo zdevastovalo. Třetí vráska na čele, zleva doprava, žába. Jizva na prstu, štěně, ahoj, měj se hezky. Křeček mi pošel na otravu jídlem a druhý stářím.

Želva utekla.


Vypíšu ze sebe svoje démony. Automatizovaně. Z okna na mě kape studenej vzduch a pivo je vypitý, prázdná flaška. Prázdná kulka, nábojnice bez prachu. Oheň co vyvane moc brzo, protože žhnul jasným plamenem. Jasnějším než ty ostatní.

Ahoj mami. Ahoj tati. Hele, a jsem tam zpátky. Jsi na posteli, jako bys spala. Dloubu do tebe a ty nic. Spíš? Asi ne. Včera jste se hádali v koupelně. Hodně hádali, já se vždycky bál, že jeden druhýmu něco uděláte. Byli jste úplně mimo sebe. Ani jsem tam nebyl. Pro vás.

A teď jsi taková Šípková Růženka. Nebo spíš prášková. Dala sis rohypnoly a něčím je zapila. Táta pak říkal, že jsi je prý vyzvracela, že tě prý donutil. Nevěřím mu, je lhář. A svině. Nenávidím ho. Třesu s tebou a začínám asi brečet a bojím se a jdu dolů pro sousedku co je zdravotnice a volám ji a říkám můj otec je kokot a idiot od malého desetiletého kluka to asi zní pěkně tvrdě. Mami? Jsi tam ještě? Budou tady za chvilku. Neboj. Vyzvracej to, lavor je tady u postele. Mami? Budeš v pořádku? Mami? Mami? Ahoj mami, já za tebou přijdu, kde budeš, v nemocnici? Ahoj tati, ty zkurvysynu, vypadni, nenávidím tě. Dlažební kostky před domem a my na nich stojíme a já ti dávám facku a dneska si už ani nepamatuju jestli jsem ti ji vážně dal nebo je to jenom moje projekce ale jdeš pryč a já tě nenávidím, protože jsi věděl že umře a nenávidím sebe, protože tě chápu, jsem malý ale chápu tak dobře, chci umřít, nemůžu.

Facka. Ahoj mami. Kde to jsi? Hodně pro mě znamenáš. V dětství jsi mi četla, ještě když jsem byl v tvým břiše, tak jsi mi četla a já pak uměl číst a říkali o mě že jsem talentovaný a nadaný, a já se přitom bál dětí protože byly zlé. Jednou mě zavřely do skříně a já tam musel zůstat a nemohl jsem ven a vždycky jsem se bál tmy, už když jsem byl malý a strejda mě dusil pod peřinou, vždycky jsem se hrozně bál tmy, a upírů a vetřelce a vlkodlaků a zlých lidí a hlavně sebe. Jsi na psychiatrii, mami? Proč tady jsi? Jsi chytrá a úžasná maminko, miluju tě.

Všude je bílo a postele jsou jakoby z plastu a ty tam ležíš a díváš se na mě a držíš pláč na krajíčku a studem by ses nejraději propadla do země a já tě miluju a říkám že to všechno bude dobrý mami zase to všechno bude dobrý a táta se kaje že asi bude zase ten starý dobrý táta co mě miloval a uměl to dát najevo a hrál si se mnou a vodil mě za ruku a obejmul mě a teď už jenom čekám až bude umírat protože pak mě možná obejme zase. A pak budu strašně bohatý. Dost možná. A bude mi to jedno protože přijdu o tebe tati, a uvědomím si kým jsi vlastně byl doopravdy.

Chci druhý pivo ale jde to samo tak nepřestanu. Díváš se na mě a vybavuje se mi tvoje ruka, bledá a úplně jemná, připomínáš mi jednu holku co jsem se do ní nedávno zamiloval, je stejně hubená a krásná jako ty, mami, a já nevím, všechno mě to bolí, bojím se že když řeknu co je ve mně opravdu tak umřu, že se mi zhroutí svět, že neskončím, ale vrátím se tam kde už jsem byl, že zase budu ten malý kluk co nikam nepatří...a venku fouká vítr a trochu prší, bolí mě záda, včera jsem v hospodě potkal léčitele, byl našrot, ale pomohl mi, a řekl o holce se kterou jsem tam byl že je krásná a bohyně a o mě že jsem nádherný člověk a šahal na nás a pomohl nám, a já vím že měl pravdu, a říkal že se ucházím o její přízeň a měl pravdu, já si lžu, lžu sám sobě pořád dokola a dokola a dělám a vidím věci jinak než jsou, a třeba z tohohle bude dobrý román, píšu Evě a přitom vím, že to jediné co chci je být Adam co ho nakonec něco vykoupí a zachrání, ne jako vždycky. Ahoj mami, kdy tě pustí domů?


Miluju každý měsíc jinou a díky hezkému ksichtu mi to prochází. Umím šukat, asi. A umím hnusně opouštět, protože když mě přestaneš bavit, nemám na to, abych se ti podíval do očí. Ahoj, degraduju mužskou rasu. Nedegraduju. Jsem nejvyšší vývojový článek, mediálně protlačovaný sameček, co ho chce každá šukat. Podívala ses mi do očí. Aha, ahoj. Achjo.

Any way that you want me, holka. Miluju tě a každou jinou taky. Miluju tvého nemožného přítele, co se neumí oblíkat. Miluju tvoji dceru. Jsem koncentrovaná prázdnota, recyklát ničeho, krásný obal a slupka mi hnije. Kloužu životem po vaginálním sekretu a spermatu, večírcích, laciných orgíích s koksem a nudnou týdenní šichtou, na kterou seru, protože můžu peníze vytřískat z otce, i to jsem já, bojíš se mě?


Potkanovi nedávám nažrat. Máti ho rozmazlovala, já ne. Co to znamená? Pláču když vidím jak ubližuju. Pláču když je mi ubližováno. Často nepláču navenek. Pláču uvnitř a slzy my rozežírají srdce.


=========


Neopichas zenu blizniho sveho. Rad bych. Jenze, kde najdete zrelaxovanejsi bytost, nez je s chuti sukajici holka, ktera si uziva kazdou sekundu? A to nemluvim jen o sexu. Postkoitalni ticho je asi ctyrikrat tissi. Vydechy hlasitejsi, cigareta chutnejsi. Vite ze budete muset bezet. Teda, aspon ty budes muset. A s chuti si predstavujes, co by se stalo, kdyby nahodou vesel dovnitr ten chlapec. Nebo jeji manzel. Nebo milenka. Jo, i to se stava. Haha. Parkrat.

A to psani potom. Proste se usmejes, sednes si ve tri rano ke stolu a pises. Nebo sedis na kraji postele a divas se na ni, jak spi, dlouhe vlasy pohozene pres pulku postele, ruka visici bezvladne smerem k zemi, rty hezky pokroucene. Venku vane vlahy vetrik a ty si spokojene zalozis ruce za hlavu a lehnes vedle. Zadne jistoty? Naprosta jistota, one night stand terapie to obcas resi.

No a rano se vzbudis a v lepsim pripade se v klidu rozloucite, spokojene, celkem vroucne, mozna jeste sex na dobre rano a ahoj. V horsim pripade zdrhas oknem, pokud zije v prizemi, pripadne ma dum. Pokud jste na hotelu a je ti s ni dobre, zaplatis pokoj na dalsi den, zalezes zpatky a objednas jidlo. A sampanske. Klitoralni psina.

No a kdyz uz jednou vylezes ven, tak se podivas do slunce, strcis si ruku pred oci a zarves ´kurva, diky!´. A jdes delat neco konstruktivniho, jako treba o tom psat. Stejne svuj zivot miluju.


=====

Paul v tom bytu nebydlel. Ne, von se tam jenom přechodně nastěhoval. Tohle je jen řešení nakrátko, nic trvalýho. Plánoval se přestěhovat do lepší čtvrti, hned jak najde práci a vyleze z kanálu. Plánoval si najít práci. Plánoval si naplánovat, jak si najde práci. Paul byl kokot.

Nejhorší na tom všem bylo, že to vo sobě moc dobře věděl. Měl pocit, že to nedopadne dobře. Zítra ráno mu pokojem proletí ocelová koule. Nebo tu půlku střechy baráku utrhne minometná palba. Zkurvení Číňani. Zkurvenej člověk. Zasraná planeta.

Paul hodně nadával. Taky ho hodně bolela hlava. Bejt on, taky by mě bolela. Jak říkám, byl to kokot. Ale měl sem ho rád. Každý ráno mi dones nažrat, jednou nechal poblíž rozečtenýho, napůl rozžvejkanýho Heideggera, takže byl možná neschopnej, ale rozhodně ne blbej. Nebo může bejt člověk, co čte Heideggera, blbej? To jde vidět na očích, že člověk není blbej. Ne jako my.

Venku chcalo. Všichni psi z celýho Londýna se najednou rozhodli pochcat a náš barák byl kurva nechutnej patník, ale dobře se jim do něj chcalo. Tohle není eufemismus.

„eegře, pocem.“

Paul mě volal. Rozplácnutej ve svým trůně ze starejch povlečení a kusů kartonu na mě mává rukou, ve který měl něco k žrádlu, zatímco se druhou z nich drbal na koulích. Hehe, mě vlastně taky svěděj. Podrbal sem se a šel.

„Heideggře, pocem. Hodnej pejsek.“

A je to venku. Píčovina. Kolik z Vás asi tak uvěří, že tohle píše pes, co? He he. Chtěl jsem říct, haf, kokoti. Dneska už těch psů v Londýně stejně moc není. Většinu sežere rákosník. Ty vole, kuře.


Co sem to?

Jo, jmenuju se Heidegger a sem pes. Pes v Londýně. Abych byl přesnej, pes v Londýně roku 1458, a tohle je můj příběh.

Válka začala v roce 1420 a trvala tři dny. Z lidstva zbylo pár hoven, co si po svejch malejch podrážkách rozšlapal Čárlí. Teda, aspoň pokud de o Londýn. Dál sem nikdy nebyl.

Četli ste 1384 vod Orwella? Jestli jo, tak si domyslete celej Londýn, třikrát obrácenej naruby, a máte obraz. Zašuměnej jako mrtvej kanál. Teda, jak mrtvola v kanálu. Policejní psi. Rekrutovali hlavně buldoky, ale občas se přihlásila i jiná rasa. Dobrmani byli idioti, ale co sežereš z dobrmana? Tak je Čárlí zaměstnával. Zbytek se jed. Což je, kol a kolem, důvod, proč dřepím v kanálu s ožralou. Nevzali mě.

Nepřátelskej režim? Číňani? Kolaborant? Ale, neser mě. Co mám dělat? Mám štěňata. Jsou hladový a tak. Určitě. Někde. Jo, tak úplně s tím nesouhlasim, ale bylo by fér mít dobrej pelech a žrádlo každý ráno a večer a jednou za tejden fenu. Takhle to prej řešej.

Bílej s flekem na uchu to říkal, než se šel nahlásit. Byl malej a hloupej, určitě ho nevzali. Kdyby mu někdo řek, vyhlašujeme stávku a přestáváme žrát psy, tak by si šel první stoupnout do řady na volební pesguláš.

Paul teď spí. Docela chrápe, ale je příjemně rytmickej a pravidelnej, žádný chrchlání. Ze stropu na něj kapala voda, tak sem ho přikryl a šel sem se projít ven, provázenej do tmy jeho vytrvalym chrapotem a pocitem, že někde za rohem na mě číhá rota průserů připravená mě vymáchat do hněda a dát usušit na gril. Horkej.



Čína vytvořila kurevskou poptávku po dýňovejch semínkách. Loupanejch. Lidi se po nich mohli utlouct. Mlátili do sebe vším, co bylo po ruce. Zkurvený Číňani. Na fotbalovejch stadionech se kvůli většímu zisku začaly i housky na hot dogy sypat dýňovejma semínkama. Organizace za záchranu planety se mohly udělat, když viděly, jak v Americe na bejsbolu žerou vyžraný dětičky dýňový semínka. Vir, co v nich byl, spustil po nějaký době solidní vlny agresivity. „Ahoj, dáš si dýňový semínko? Kopkopkopkopkop.“ Lidem začalo přepínat a tak. Já je nežral, sem alergickej na zdravý jídlo.

Vylez sem ven složitou sítí tunelů. Kecám, prostě jsem se proplazil rourou a prohrabal trochou svinstva. Kapky mi padaly na čumák a celej jsem zplihnul. Tahle čtvrť, kde sme bydleli, byla fajn. Šedá, pochmurná, za každým rohem zmrd, co tě chce sežrat nebo udat, černou oblohou zářej blikající červený světýlka nadzemky a nedaleko je hlavní ulice, kde se dá z restaurace vyčórovat kus stejku a když seš dost rychlej, zvládneš zdrhnout. Poslední bufáč byl ostrej, plazil sem se tam ventilačkou a spadnul sem do pánskejch hajzlů na nějakýho chlapa. Evidentně nevěděl, co má dělat, tak sem se mu vychcal na noviny, který měl rozložený v klíně, na kterej sem spad a rychle sem zdrhnul předním vchodem. Byl sem tak podělanej strachy, že sem se ani nestih porozhlídnout po flákotě. Ten chlap měl fakt hnusný oči, byl oslizlej a tlustej a zpocenej. A ten smrad. Fuj.

Tak v půlce uličky sem se zastavil, nasál vzduch a spokojeně si vydech. Vodfrk. A zase výdech. Smažený ještěrky. Masala. Kupa hoven vedle mý pravý zadní packy. Mrtvola. Pak taky ten výbornej pach z kavárny na rohu, ne že bych pil kafe, ale občas si líznu. Docela mi to šlape. Mrtvola. Eee? Mrtvola. Ne že by to bylo neočekávaný, tady se kupěj co dva dny, když někdo z bílejch vyleze nahoru, nebo když chytěj někoho když dělá co nemá, nebo jenom tak, ale tahle prostě smrdí jinak než mrtvoly obyčejně smrděj.

A rozhodně to není tím, že jí chybí hlava. Divný. Napůl zahrabaná mezi popelnicema, použitejma šprckama, kupou starýho shnilýho květáku, vypadá dost použitě. Vrah byl umělec, to se pozná. Takový aranžmá. Krásný barvy, a ten kontrast bílohnědýho květáku s oranžovočervenou zdí. Ou.

„Pomalu se otoč, zmrde.“

Tak sem se otočil. Páni, takhle hnusnýho buldoka sem už dlouho neviděl. Malej, uslintanej, špekatej, hnusnej, buldok. Definice eklovitosti.

„Cos mu udělal, zmrde?“

Oprava. Malej, uslintanej, špekatej, hnusnej, policejní buldok. Chvilku sem se mu nějak snažil v duchu vysvětlit, že já nic, ale zavilej pohled v jeho očích mě tak ňák přesvědčil, že když vemu kramle, tak vyhraju.

Buldoci nejsou rychlý. Sou to pomalý lemry. Ale sou to pomalý a zákeřný lemry, takže maj obvykle za rohem nachystaný dva dobrmany. Tak sem radši hodně pomalu kapituloval a svěsil vocas mezi nohy dřív, než mi ho ti vytupírovaní kokoti rozšmelcujou na hadry.

Špičatý uši, kožený obojky, nonšalantně vyceněný zuby a v očích pohledy, který by obsahem inteligence sotva předběhly přejetou užovku.

„Aport, mamrdi.“

Spásnej to nápad. Kopnul sem mezi ně klacík a ty kopyta se srazily. Profičel sem mezi nima a zdrhal, jako by mě chtěl vojet sám Satan. Všechno se začalo zrychlovat, a to sem si ani nedal kafe. Zeď. Pochcaná vod Egberta. Doleva. Doris v uličce. Zdrhat dál, na feny není čas. Všechno dostalo ten rozmazanej efekt a pak najednou dostalo jinej efekt, takovej kotrmelcovej, protože sem zakop a rozmáz se mezi popelnice, kde sem se za mohutnýho řinčení efektně zašprajcoval.

Kucka mě vytáhly za ocas. Fér, evidentně tupírujou rádi, moje chlouba vypadala jak reklama na jatka. Není dobrý vidět vlastní ocas v takovym stavu. Opřel sem se o zem a nechal se zchladit vodou s kaluže. Plesk. Jedna dvě, buldok de. Tři čtyři, už mi jebnul prackou po hlavě. Glo. Glo.
Glogloglo.

Aaaaaaa. Ufffff. Aaaaaa. Glo. Aaaaa. Glo. Aaaaaaaa.

„Budeš mluvit?“ vypadal zavile jak Telly Savalas, ten herec, co hrál kdysi dávno Ramba.
A evidentně taky neměl zrovna rád záhady.

=======

"A tak jsme se rozhodli vyhlásit válku proti židlím." skončil větu. Ani sem neměl chuť si opravit spadlou čelist. Tupě sem na něj civěl. Na výklady historie od šéfa naší pobočky nejsem zvyklej. Potáh sem si z příruční ampule methadonu a buňky v těle se mi začaly zklidňovat. Daly si šlofíka.

"Pohyb způsobuje spalování tuků. Být štíhlý je být zdravý. Sedět znamená tloustnout. Být tlustý znamená být nemocný. Být nemocný znamená být neproduktivní." Bolela mě z něj hlava. Mohlo mu bejt tak okolo padesátky. Byl celkem vypracovanej, bez tuku, s ksichtem vytlačenym nahoru tak blbě, jak to dokáže provýst jen jeden určitej plastickej chirurg na éteru, co dělá bejvalejm hvězdám nový ksichty, který se honesej tím, že jsou tak podivně šeredný, až se staly děsným trendem. Z kvádra mu lezly bicepsy. Určitě měl pod ním tenký upnutý bílý tričko. Seděl pohodlně rozvalenej ve svým velkým koženým křesle, velkejma rukama si rozbaloval stříkačku. Měl naučenej grif. V práci je třeba relaxovat.

Pak se zarazil, podíval se na mě. Nic sem neřek, jen sem ho pozoroval. Ani sem neseděl, nebylo kam. Podíval se na mě nedůvěřivym pohledem a hrábnul do šuflíku svýho starýho dřevěnýho stolu. Fakt pěknej stůl. Vytáhnul fotku a ukázal mi ji. Snažil sem se nepoprskat.

"Když se někdy cítím špatně, vytáhnu tuhle fotku." ty vole .. "..byl jsem ve stádiu akutní židlofixace." ty vole .. jo, byl to von. Byl na tý fotce širokej jak dlouhej a docela usměvavej a jinej. Vypadal jak ti lidi, co hráli počitačový hry na síti předtím, než to zakázali. Vypadal jak flák masa a špeku rozteklej přes celou židli. "Teď už můžu sedět. Jsem spokojený a nejsem na židli fixovaný. Když se na ni podívám, jsem šťastný za to, kým jsem dnes. Už nepotřebuju židli. Ale to proto, že jsem morálně silný, na ní mohu zase sedět. Běžní lidé to nemusí unést. To riziko nemůže stát podstupovat."

Byl na tý fotce fousatej a vypadal jak trpaslík, co uvíznul v jeskyni mezi šutrama a museli ho tam denně vykrmovat tunama loje. Kousal sem se do rtu. Tyjo. "Abych si teď dokázal svou nezávislost na židlích, chodím denně do posilovny. Rozbiju tam o zeď dvacet židlí každý den. Každý den tam je připravených dvacet židlí speciálně pro mě. Znovu jsem se narodil, když jsem rozbil svou první židli." A pak si sedneš, ty idiote, dodal sem v duchu.

"Zpět k tomu, proč tu jste. Vy chcete služební auto?"

"Ano."

"Byl jste na testech z náchylnosti k židloismu?"

"Ano."

Podíval se do lejster. Kejval hlavou a pak mě probod pohledem. Zase.

"Váš bratr vyráběl židle?"

"Ano. Černá ovce rodiny, pane."

"Dostanete ho."

"Auto?"

"Ne, bratra. Pak dostanete auto. Přemýšlejte o tom. Nemůžeme dovolit lidem, aby jen tak seděli. A ještě něco. Existuje malý klub. Chodíme tam testovat židle. Křesla. Dokonce i pohovky. Samozřejmě k výzkumným účelům. Jen my, silní jedinci. Vezmu vás tam dnes večer v osm."

"Dobře."

"Jděte." Nastřelil se.


Otočil sem se na podpatku a vyšel ze dveří. Vrátil sem se zpátky do kóje a pustil pracovní screen. Možná mi to auto přece jenom daj.

=========


Slysis to?

Je to vsude. Evoluce. Jsme propojeni.

Mavam rukou a vidim, kam se bude pohybovat. Divas se mu do oci a vidis svou budoucnost. Usmivas se, protoze vis, ze oni dva jsou svoji. Vlak se pohybuje a ty rozsirujes zrak, vidis obema okny zaroven, leva i prava strana krajiny jsou tentyz svet.

Umirame a menime se. Ucime se bat zmeny abychom se ji bat prestali. Ucime se ji zacit zacit bat abychom mohli znovu pokracovat v kruhu? Jdeme vys.

Slysis to?

Je to vsude. Evoluce. Jsme propojeni.




Jdeme niz a vys a do stran a do nepojmenovaneho, ktere slovo nepojmenovane vystihuje a nevystihuje zaroven. Oroboros se usmiva sklebem a Boris Vian zacina psat prvni chladnokrevny krvavy roman, Capote se probouzi o par let pozdeji a dostava stejny napad. Jdeme na snidani k Tiffanny's a sedime s Borgesem a Ecem u stolu, skodolibe po sobe hazime kousky croissantu, zatimco opodal sedi zady otoceny Stephen Hawking.

Zahrady pod nami jsou zality sluncem
my jsme zality sluncem
cela terasa je
zalita
zlutou
(ne tou barvou plastovych ubrusu ve skolce)
tou zlutou co mela sukne neci matky,
vidim ji jako nahle seslany pravdivy upon
(ach pravda, to klise, ten vyhonek co spi se lzi)
to kliste
jako ktere ses ji chytal
co jsem to ano sukne tve matky byla zluta jako slunce na terase
toho dne co jsme se na sebe smali

nepojmenovaneho. Clive Barker by mel radost, konec koncu i jeho Candyman byl jen bytost touzici po lasce. Touha zabranuje videt lasku okolo? Vzduch naplneny laskou? Mozna jen zplostuje videni

co to tu placam.

S kym ze se to dneska budes milovat, honey?

V prvni rade se sebou, lasko,
navzdy

watching laaaaav grou
forever.

Ian Curtis sedi s Richeym Edwardsem a Johnem Constantinem na moste a bavi se o emech. 'This is why emo's unnerve they find it all a different story' rika Ian, zatimco cestuje v case a hladi se s casem nastavajicim. Richey se diva dolu z mostu a ma ve tvari vazne oprosteny vyraz. Constantine se miluje s cigaretou, opreny jen v triku o jeden z piliru mostu. Ian skace Richey se vesi a z 4REAL kape na chodnik krev do kaluze tvaru srdce. Kraviho, lidskeho, rybiho? Na tom nezalezi. Srdce. Constantine drzi James Dean posse co vlastne neni poza (tedy je poza nutne neco hraneho? pokud ne je to poza, navic archetypalni, radne (stejne jako tenhle hypertext).

Richey skace Leonardo skace Virginie Ledoyen skace a my skaceme spolu s nimi. Just keep your mind open and suck in the experience. And if it hurts, you know what? It's probably worth it.

I'm not waiting for it to hit me anymore

it hit me

hit me

it's me

it's

=========